Železná opona nebyla jenom plotem mezi dvěma světy s různým politickým zřízením, tvořila i čáru dotyku mezi jejich armádami. Období studené války (cold war) bylo obdobím vzájemné podezřívavosti proti sobě stojících ozbrojených sborů ještě ve větší míře, než armády obvykle mají.

Tato podezřívavost ohledně cílů a postupů možného protivníka byla jedním z důvodů, proč se studená válka nezměnila v horkou a zároveň, proč trvala tak dlouho. Armády jsou nesmírně konzervativní organismy, tvrdošíjně a pragmaticky zabezpečující splnění politicky stanovených úkolů.

Jedním ze základních úkolů armády každého státu je zabezpečit nedotknutelnost hranic vlastního státu. Není žádným tajemstvím, že podél obou stran hranice byly soustředěny ty nejlepší jednotky, které měly obě světové soustavy k dispozici a to v obrovském množství.

Logicky vyvstával problém, jak zjistit s dostatečným předstihem, co zamýšlí velitelé na druhé straně hranice a jak se zabezpečit před nenadálým vojenským útokem z druhé strany. Možná to některé neznalé historie studené války na hranicích překvapí, ale opatření proti únikům osob přes českou hranici nedělala jen naše Pohraniční stráž, ale zpočátku - z výše uvedených důvodů - i americká armáda na druhé straně hranice. (Viz opatření americké armády po projetí hranice tzv. vlakem svobody). Připomínám jen, že to nebylo opatření politické, Američani pragmaticky zničili veškeré přeshraniční přístupové body (silnice a železnice), které pro ně mohly znamenat přímé vojenské ohrožení "východními" armádami..

Pozitivní na vojácích obou - dříve znepřátelených - stran je to, že se dneska dokáží - navzdory své rozdílné vojenské minulosti - navzájem ctít a scházet. Jejich připravenost na obou stranách železné opony přispěla k nemožnosti vzniku neočekávaného válečného konfliktu.

Není jistě náhodou, že mnoho vojáků z železné opony se na ni alespoň o dovolené vrací a navštěvuje místa služby "protivníků". I k tomuto účelu jsem stvořil tento projekt. Navíc má sloužit k tomu, aby si i náhodně přišedší čtenář uvědomil, že na hranici nesloužili jenom tupí grázlové s prsty na spoušti, jak je v současnosti určitou částí veřejnosti prezentováno....

Právě způsob práce těchto vojenských útvarů "zvláštního určení" ČSLA tvoří podstatnou část článků na tomto webu. I velitelé armády komunistického státu se museli chovat jako zodpovědní velitelé, kteří mohou konat pouze na základě co nejpodrobnějších znalostí o druhé straně. A právě jejich získávání bylo předmětem práce útvarů, sídlících převážně na západní a jižní státní hranici, v době studené války tvořící zároveň hranici dvou vojenských paktů.

Po změněn politického režimu v roce 1989 se armáda nezměnila ihned, ale několik (dlouhých) let trvala transformace do dnešního stavu, kdy jsme součástí vojenského společenství NATO a v jejím rámci nabízíme ty jednotky, které byly velmi dobré i v minulém režimu - vojenskou polní nemocnici, chemiky a signálové průzkumníky:

Naše současné armádní jednotky mají tedy - v pozitivním slova smyslu - na co navazovat, s novou, modernější technologií a - v převážné míře - i s novými lidmi. Doufejme jenom, že navazování na minulé tradice jejich předchůdců bude ryze pragmatické, bez politických předsudků, neboť armáda je jednou z institucí, která tradice potřebuje. Jsem rád, že se tak skutečně děje.

Povinností velitele jakéhokoli vojenského stupně totiž je - pokud možno - znát situaci na straně potenciálního protivníka a jeho schopnosti. Kdo je nezná, může být při vojenském konfliktu překvapen, poražen a následně zničen.

A to platí plně i dnes, jakkoli si to část pacifistické veřejnosti nechce připustit.

 

"...Pro paměť národa dělejme každý z nás co umíme. Na formální instituce příliš nevěřím...."

(Prezident Václav Klaus při návštěvě VHÚ Praha, říjen 2004)

 

Výše uvedená slova vrchního velitele ozbrojených sil České republiky jsem pochopil tak, jak byla řečena - "oral history" se nedá dělat jen na základě bádání v archivech StB... Součástí paměti národa - ať už chceme nebo ne - jsou i ty kapitoly, se kterými se dneska někteří lidi nechtějí moc chlubit, nicméně tvoří naše dějiny. Ať se nám to líbí, nebo ne, na železné oponě sloužilo během 40 let minimálně 120 000 vojáků Pohraniční stráže a několik tisíc příslušníků armády a dnes tedy se svými rodinami tvoří nezanedbatelnou část společnosti. A historie není jen černá a bílá...