Úvodem
Úspěch armády - ať už bojující nebo v míru - závisí z velké části na schopnosti pružné komunikace mezi jednotlivými stupni velení. Všichni vojevůdci dříve či později přišli na to, že řídit vojska na velkou vzdálenost chce svůj čas...
Naplánování bitvy bylo dříve silně omezeno a následná komunikace na rozlehlém bitevním poli byla velmi obtížná, používající například hudební nástroje (trubky, píštaly), hlasem slyšitelné příkazy, jízdní posly nebo optické návěsti (praporky). Příliš mnoho středověkých bitev proto skončilo jinak, než bylo zamýšleno, neboť příslušná jednotka neobdržela pokyny včas...
Pěší, jízdní či námořní poslové byli dříve častokrát jediným způsobem, jak rozkaz předat nebo se dozvědět, jestli a jak byl splněn. Kdo neměl tuto možnost nebo komunikační vzdálenosti mezi armádou a velením příliš zvětšil, nedosáhnul nikdy velkého úspěchu. Například Napoleon při ruském tažení tuto část opominul, bojoval v jednom čase s anglo-portugalsko-španělskou koalicí na západě, na východě s Ruskem a k pochodu na Moskvu tak mohl mohl připojit jen 27 000 mužů. Z obrovské armády o velikosti 600 tisíc mužů však bylo jen 270 tisíc Francouzů a ve velení se brzy projevily komunikační potíže. V ruském tažení byly obrovské ztráty. 270 tisíc mužů bylo zabito, 200 tisíc zajato, ztraceno bylo kolem 1 tisíce děl a 200 tisíc koní. Veškeré tyto skutečnosti měly drtivý dopad na morálku francouzské armády128). O podobných zkušenostech by mohla vyprávět i německá Wehrmacht při ruském tažení k Volze.
Změnu přinesl až konec 19. a zvláště počátek 20. století - počátku telekomunikace, čili komunikace na velkou vzdálenost. Nedříve pomocí kovových vodičů, později dokonce bezdrátově. Telefon přinesl možnost přenosu hlasu na stovky až tisíce kilometrů, ale dal se i jednoduše odposlouchat. Navíc vodiče byly silné, pracně budované, drahé a lehce napadnutelné. Navíc je nemohly využívat lodě a letadla, protože minimálně jedna strana komunikace byla mobilní. Bezdrátové přenosy umožnily přivést do vojenské komunikace i další dva prvky - rychlost a mobilnost, protože už nebylo potřeba budovat finančně i časově náročné spoje pomocí vodičů. Navíc se v bezdrátových přenosových systémech mohly objevit i mobilní části armád - loďstvo a později i letectvo, do té doby komunikačně opomíjené.
Kromě běžných hlasových přenosů bylo časem nutné vybudovat infrastrukturu pro moderní techniku - elektronická naváděcí zařízení pro letadla, první dálnopisné sítě umožnily přenos textů.
Pro vojáky však platí jedno základní a neměnné pravidlo - co se dá využít, dá se i zneužít. Jestliže to platí pro kabelové přenosy, pro bezdrátové dvojnásob - vyzařovaná energie nebere ohled na státné hranice nebo čáru dotyku armád. Čím více jsou dneska armády sofistikovanější tělesa, čím více jsou vybaveny elektronikou, tím více jsou zároveň zranitelné.
První pokusy s využíváním odposlechu rádiových provozů, resp. omezením přístupu protivníka k hlasovým či datovým přenosům, lze datovat již do doby první světové války. V meziválečném období již všechny hlavní státy měly vybudovány speciální organizace - převážně na armádním základu - pro řízení takových operací. V průběhu druhé světové války se již běžně využívaly informace, zjištěné touto cestou nejen v průběhu válečných operací, ale i před nimi.
 |
|
Stejný pohled se mohl naskytnout i technické obsluze průzkumných stanovišť. Zvláště u stanovišť, které byly opravdu jen několik desítek metrů od „čáry“ to bylo takřka na denním pořádku - představte si, že kouknete v 6. patře z okna a proti vám, ve stejné výšce je zavěšen řvoucí americký vrtulník a smějící se americký pilot vám dává na 40 metrů své sympatie kýváním vícehlavňového rotačního kanónu….. |
Studená válka jako válka mezi supervelmocemi a jejich satelity jenom význam takto získávaných údajů podtrhla. Zvláště Československo a východní Německo mělo to pochybné "štěstí", že stály přímo na rozhraní obou vojenských paktů. Až do devadesátých let stály proti sobě vojáci-občané sousedních států (a nejen jich), aby získavali informace o potenciálním protivníkovi, jeho ozbrojených silách a eventuální připravenosti k útoku. Toto sledování se na jižní a západní hranici Československa vedlo doslova všemi prostředky - pěšky, z vozidel, pozemních, ale i leteckých stanovišť, na strategické úrovni i kosmickým průzkumem. Instalované senzory dokonce i na dně oceánu dokázaly lokalizovat průjezd nepřátelských ponorek.
Z dnešního pohledu musí být efektivní velení a řízení schopno zjistit změny ve vývoji situace a adekvátně na ně reagovat, zabezpečit plynulý interaktivní proces vzájemného ovlivňování mezi velitelem, štábem a podřízenými silami, zvládnout nepřehlednou situaci a snižovat nepředvídatelnost, která je pro velitele všech stupňů velmi nepříjemná. Efektivní velení a řízení bude klíčové pro každou operaci. Výměna včasných, přesných a důležitých zpráv a zpravodajských informací je pro velení a řízení životně důležitá. I to je jeden z důvodů, proč musí být udržována elektronická komunikace mezi jednotlivými stupni velení. Pro efektivní velení a řízení je nezbytné splnit požadavky velitelů a štábů pro přípravu a řízení operací vycházející ze základních požadavků na velení a řízení, kterými jsou pevnost, nepřetržitost, pružnost, interoperabilita a utajení. Pro nepřetržitost velení a řízení, jež spočívá v neustálém udržování součinnosti a vzájemné informovanosti, je nezbytnou podmínkou udržování spolehlivého spojení (komunikace), a to na všech stupních a mezi spolupůsobícími silami. Dosahuje se ho vhodným rozmísťováním míst velení či jejich zodolněním, jejich včasným přesunem donových prostorů nebo udržováním funkční zálohy, udržováním spolehlivého spojení, stanovením opatření k ochraně systému velení a řízení proti působení nepřítele a jeho rychlou obnovou při narušení132.
Všechny současné, moderní armády se proto dají charakterizovat jako armády elektronické3). Čím dál, tím více jsou vojenské zbraňové systémy řízemy výpočetní technikou, data a hovory předávány mezi velitelskými stupni bezdrátově a potenciální cíle jsou zjišťovány radarem. Výpočetní technika spočítá a nastavuje souřadnice pro dělostřelecké baterie, naviguje v neznámém terénu. Vojenskou techniku řídí v neznámém terénu systém GPS, na letištích jsou přibližovací a přehledové radiolokátory, systémy "vlastní/cizí" určí, jestli blížící se letadlo je naše nebo nepřítele. Dělostřelectvo je schopno určit, odkud byl vypálen granát či raketa, k ochraně objektů či hranic se používají prostředky na bázi elektromagnetického či optického záření. Multispektrální a radiolokační prostředky umožňují vést průzkum dokonce i skrz oblačnost. Jako zdroj informací nemusí sloužit pouze "oficiální" vysílání, informace o uživateli či obsahu jeho zprávy lze na menší vzdálenost zjistit jeho parazitním vyzařováním z monitorů, klávesnic či skříní počítačů129).
 |
|
|
Typická situace na železné oponě – z jedné strany hranice bojový vrtulník AH-1 americké, z druhé Mi-24 československé armády (autor: Mark Carlisle) |
Současná elektronická válka je tedy především prioritním bojem proti centrům produkce a kontroly toku informací, vede útoky na konkrétní místa velení či na tok informací mezi velícími a výkonnýmii složkami. Je založená na analýze a syntéze informací, snaží se získat dostatečné množství informací či znemožnit totéž učinit protivníkovi - jedna informace může být použita/zneužita oběma stranami konfliktu. Každá ze stran shromažďuje, zpracovává a následně analyzuje získaná data, snaží se získat informační převahu a tím i výhodu nad oponentem. Používá dále i tvrdé (likvidační) prostředky k fyzické eliminaci velení protivníka či jeho komunikačních kanálů. Zbraní - v přeneseném slova smyslu - může být následně také nedostatek kvalitních a včasných informací mezi velícími stupni ozbrojených sil nepřítele, pokud něco takového dokážeme způsobit. V informační a kybernetické válce lze využívat i starší a dříve exotické válečné metody, např. varianty psychologických válečných operací (psyops). Zjednodušeně řečeno se jedná o úpravy oficiálních zpráv, vkládání polopravd, lží a dezinformací, vedoucí ke zmatení protivníka79).
Určité demaskující příznaky vyzařování bojové techniky dokážeme výcvikem nebo sérií protiopatření omezit, ale na některých z nich je v současnosti bojová činnost armády přímo závislá. Stačí tedy jen zjištění aktivace (nebo dočasného vysílání) určitého vojenského zařízení, abychom pochopili, že armáda začíná dělat něco, k čemu byla vytvořena. Jestliže například odposlechem elektromagnetického spektra zjistím, že na straně protivníka byl uveden do provozu naváděcí radiolokátor dělostřelecké baterie s jadernými raketami, nepotřebuji ani vědět, co přesně zaměřuje, abych pochopil, že nebezpečí je akutní. S touto taktikou - vyprovokování elektronických prostředků protivníka k aktivaci - byly v době studené války spouštěny akce leteckých i jiných provokací na čáře dotyku obou armád - právě za účelem zjištění těchto prostředků, aktivovaných jen ve zvláštních případech. Proto v době studené války létaly podél hranic letouny SR-71, Mig-25 a jiné prostředky. Piloti bojových letounů z obou stran hranice by mohli vyprávět o letech v nízkých letových hladinách údolím a "vyhoupnutí se" nad obzor těsně u hranice jenom s tím účelem, aby byla zjištěna schopnost protivníka ho zadržet. Na jejich postižení byly totiž obvykle na druhé straně zapnuty další složky obranného systému. A na tento okamžik už čekala podél hranice pozemní i letecká stanoviště, aby tyto potenciální cíle zaměřila, změřila parametry, analyzovala chování a výsledky uložila do elektronického archivu. Východní operátoři by mohli vyprávět o naprosto pravidelných oválech, které na planžetech vykreslovaly dlouho letící americké OV-1D, sledující veškeré elektronické vyzařování na českém území a všechna data online předávala do sběrného centra. V dalších obdobím se s tímto archivem (seznamem cílů a způsobem jejich provozů) mohlo následně pracovat - zkoušet dekódovat (resp. dešifrovat), vymýšlet postupy jeho zarušení (až nastane ten správný okamžik) nebo ho fyzicky zlikvidovat jakýmkoli způsobem - dělostřelectvem, raketami nebo speciálními jednotkami.
 |
|
| Ukázka pohraniční ochranné služby 2/11 ACR. Toto není ukázka z počítačové hry, to je krutá realita 80. let - česká helikoptéra Mi-24 letí podél hranice pod bdělým dohledem hledáčku amerického protivníka-střelce TOW rakety. Jak málo stačilo ke konfliktu. Foto: Ed Henstebeck (zdroj) |
Vojáci totiž komunikují pomocí senzorů a vysílaček, zjištěné a zaměřené cíle mohou být následně - a to z obou stran - pod kontrolou protivníka. Pokud kontrola není možná, lze cíle likvidovat automatickým naváděním střel na zdroje vyzařování, často z velké dálky. Data jsou předávána převážně automaticky, bez zásahu člověka a nic na tom nemění fakt, že přenos je šifrovaný a druhé straně dočasně "nečitelný". Pro zaměřovací systémy není nutné znát obsah zprávy, stačí určit - a zaměřit - místa vzájemné komunikace protivníka. Průzkum, zaměřování a odhalování síly protivníka vede k pravdivému poznání jeho síly, nebezpečnosti, doby a síly reakce.
Zkušenosti z obou světových válek, ale hlavně ze "studenoválečného" období ukazují, že důležitým faktorem informační války jsou navíc i psychologické operace - působení na centra velení protivníka, špičky velení i jednotlivé vojáky80). V případě zničení komunikačních spojů protivníka tak lze působit přímo na jeho vojáky, kteří na kratší či delší dobu ztratí spojení s nadřízeným nebo sousedními útvary. Ve vypjatých bojových okamžicích lze působit na psychiku vojáků i civilního obyvatelstva. Známé je například takové působení Izraelců na arabské piloty nebo speciální "psyops" Američanů v Iráku.130). Nemusíme ostatně chodit pro další příklady tak daleko - stejnému tlaku byli vystavováni i vojáci, sloužící v době studené války dobrovolně či nedobrovolně na západní hranici. Někteří z nich nevydrželi a dezertovali na druhou stranu hranice, často s utajovanými materiály, které jim měly usnadnit přijetí protistranou...
Podstatou moderního, efektivního řízení a velení vojskům je vzájemné informační propojení s dalšími vojenskými systémy, jako jsou například systémy pro vyhledávání a identifikaci prostředků protivníka na bojišti (kolektory) a organické či přidělené a podpůrné zbraňové systémy (efektory). Vhodným spojením všech postupů lze uskutečnit synchronizované a zdrcující údery protivníkovi, nad kterým jsme získali informační převahu pomocí čtyř bodů:
- vidět (vědět) více a jako první (dosáhnout informační převahy nad protivníkem)
- porozumět lépe a rychleji (získání znalostní převahy nad protivníkem)
- rozhodovat se lépe a rychleji (získání převahy v rozhodování)
- působit či jednat rozhodně a rychle (získání operační převahy)
Informační převahu nad protivníkem lze získat sběrem informací ze všech senzorů na bojišti (pozemních, vzdušných, námořních, zpravodajských) a jejich společným využíváním, které zefektivní používání, resp. potvrzuje pravdivost zdrojů informací.
Moderní, elektronikou vybavené armády jsou tedy zároveň silně zranitelné, protože nemají kontrolu nad veškerou vyzářenou energií od své techniky, čehož mohl - od počátku XX. století - s výhodou využít protivník pro odposlech a zaměřování komunikací, aniž by narušoval integritu protivníkova území.
A taky, že využíval...
