Protože v příštím roce oslavíme 50. výročí založení zbirožského útvaru, rád bych vydal tento web - v upravené podobě - i knižně. Jelikož si chci chránit svá i vaše práva na publikované zdroje, je k prohlížení většiny souborů na tomto webu potřeba mít nainstalovaný volně šířený prohlížeč Adobe PDF Reader ve verzi minimálně 9. Pokud ho nemáte na svém počítači nainstalovaný, zkuste tento odkaz. (Některé, dlouho neaktualizované soubory je zatím možné otevřít i pomocí starší verze prohlížeče, ale to už brzy zarazím :-))

To, co si na tomto webu přečtete, není obsah infantilní počítačové hry "Cold War - Behind the Iron Curtain", nebo podobně hloupého amerického filmu "Čtvrtá válka", ze kterých současná mladá generace čerpá "znalosti" o západní hranici mezi Československém a Německem, to je - naštěstí už minulá - realita. Realita plná komunistické ideologie a nepříjemných zkušeností s režimem - nemá smysl na ni vzpomínat s dojetím. S odstupem času však má většina negativních zážitků už "otupeny hrany" a je tak možno vzpomínat i na "dobu vojenskou" bez emocí a s nadhledem.

Zapomenutá elektronická válka podél železné opony

"...Minulost je důležitá. Armáda bez tradic nemůže být armádou. Pokusme se tyto tradice více připomínat..."

(Prezident Václav Klaus)1)

"...Pro paměť národa dělejme každý z nás co umíme. Na formální instituce příliš nevěřím...."

(Prezident Václav Klaus)2).

Všechny současné, moderní armády se dají charakterizovat jako armády elektronické3). Čím dál, tím více jsou vojenské zbraňové systémy řízemy výpočetní technikou, data a hovory předávány mezi velitelskými stupni bezdrátově a potenciální cíle zjišťovány radarem. Výpočetní technika spočítá a řídí souřadnice pro dělostřelecké baterie, naviguje v neznámém terénu. Takto vybavené armády jsou však zároveň silně zranitelné, protože nemají kontrolu nad veškerou vyzářenou energií od své techniky, čehož mohl - od počátku XX. století - s výhodou využít protivník.

A taky, že využíval....

Na počátku tohoto století, kdy se schylovalo k novému imperiálnímu dělení světa, potřebovaly generální štáby velmocí co nejvíc údajů o předpokládaných protivnících, a proto kontrašpionáž dostala první velkou injekci v podobě kontroly komunikačních kanálů agentů - telefonů a poštovního spojení. Čerstvých informací od agentů z druhé strany frontové linie přicházelo málo - pouze tehdy, pokud některý z nich proklouzl nepozorovaně linií bojů anebo putoval přes neutrální země. Proto začalo být důležité odposlouchávání rádiových depeší nepřítele a jejich luštění. V létě 1914 již byly vybudovány rádiové stanice, spolehlivě svým dosahem pokrývající předpokládané válčiště. Vznikla radiošpionáž a rozvinula se kryptologie. Britští kryptologové přitom významně přispěli k tomu, že USA vyhlásily válku Německu4). Ve druhé polovině války se pustila do zjišťování stavu za nepřátelskými liniemi i průzkumná letadla5). Ovšem generálům a politikům pomalu přestávaly čistě vojenské informace stačit. Pro úspěšné vedení války potřebovali znát také politickou, ekonomickou, sociální a technickou situaci nepřítele. (Sloužící například ke zjištění počátků mobilizace národního hospodářství před začátkem války. Na tomto webu se však budeme dále věnovat pouze čistě vojenskému získávání informací).

V období před druhou světovou válkou a hlavně během ní se prudce změnila technika. Začaly se tak vyrábět menší a na obsluhu jednoduché vysílačky, že je mohla používat většina informátorů na území, obsazeném nepřítelem6). Němci se během války pustili i do vývoje metod zaměřování tajných stanic agentů - rozvíjela se radiokontrašpionáž.

Pro vojenské velitele všech stupňů měla však význam především správná a úplná informace o jednotkách nepřítele, stojícího proti němu. Zdokonalil se proto i systém rádiového odposlechu nepřítele - radiošpionáž7). Důležité informace byla přenášeny výhradně v zašifrované podobě. Kryptologové začínali používat k lámání cizích kódů první primitivní počítače8). Důležitou roli tedy hrály radiorozvědka a kryptologie, v některých případech letecký průzkum. Ovšem hlavní zpravodajské operace směřovaly k získávání údajů o nejbližších vojenských záměrech protivníka, popř. k jeho uvedení v omyl9). Během druhé světové války se staly tyto služby neodmyslitelnou součástí systému každého státu. (U nás například obou vojenských jednotek - západní i východní10). Bez jejich podkladů se vojáci nepouštěli do žádných zásadních rozhodnutí.

Ani po skončení druhé světové války tajné služby nemohou rychle odzbrojit, protože je vzápětí čeká válka studená, která může kdykoliv rozhořet ve válku více než horkou....11).

Elektronický průzkum u železné opony

Po druhé světové válce se speciálně rozšířila rádiová rozvědka. Podél hranic mezi Východem a Západem zakládaly obě strany, tedy komunistický a nekomunistický svět, odposlouchávací stanice. Tyto stanice se zaměřily na odposlech veškerého rádiového vysílání na území potenciálního protivníka. Postupem doby vyvinuli odborníci obou stran velmi dokonalé odposlouchávací aparatury, které měly dosah až několik tisíc kilometrů. V době atomové zbraně, nenechávající napadenému čas k obraně, zbývá vlastně jediná možnost - znát úmysly protistrany včas a umět jim předejít. Znát také protivníkovy možnosti. Monitorovat rádiový provoz protivníka bylo nezbytností - tomu se věnovaly ozbrojené síly z obou stran železné opony. Po zavedení kódovacích zařízení v rádiovém provozu byly protistrany nuceny postavit speciální pracoviště pro analýzu utajených přenosů. Paralelně s tím bylo třeba postihovat nejen rádiové, ale i radiotechnické provozy - radary a navigační vysílače na zemi i ve vzduchu. Také znalost principu systémů rozpoznání "vlastní-cizí" se může někdy hodit...

A především tyto prostředky jsou popsány na tomto webu. Využívány byly technické prostředky na zemi, na vozidlech i ve vzduchu12).

Vidět dopředu území možného protivníka - nejen vlastníma očima, ale i elektronicky - znamená o něm více vědět, více znát. Znamená to - pokud získané údaje důkladně analyzuji - že bych protivníkem neměl být překvapený.

Cílem je připravit potenciálního protivníka o tytéž funkce a nechat jej slepého, neschopného správného rozhodnutí kvůli nedostatku základních informací, nemožnosti operativně řešit problémy pro nefunkční spojovací systémy, vojáky samotné zmatené působením psychologických operací.

Druhá světová válka (jako ostatně téměř všechny války) zásadním způsobem ovlivnila vývoj i používání nových technologií. Ve velkém se začaly používat radary a bezdrátový přenos hovorů. Jednotky s touto výzbrojí se stávají nedílnou součástí všech druhů vojsk. Tento vývoj pokračuje s neutuchající intenzitou dodnes. Současné ozbrojené síly tak (bez ohledu na tu kterou vojenskou alianci) široce používají elektromagnetické (EM) spektrum pro spojení, velení a řízení, zbraňové systémy, sledování, průzkum, navigaci, ochranu vojsk a další vojenské účely. Vyzařování v rámci elektromagnetického spektra nebere ohled na umělé hranice a linie, které oddělují státy nebo ozbrojené síly. V důsledku toho jakýkoli stát, který je zapojený do jakékoli formy vojenské činnosti, musí usilovat o ovládnutí EM spektra v prostoru své činnosti (tj. i mimo hranice svého státu v tzv. "zájmové“ oblasti)13). Dále ukazuje, že elektronický boj, zvláště pak SIGINT14) neposkytuje výsledky "na zakázku". Jde o dlouhodobou analýzu získaných informací. Zahájit vedení elektronického boje, potažmo ESM, až v okažiku prvního výstřelu, je zbytečné. Elektronický průzkum na taktické, operační i strategické úrovni vede i v míru každý stát. A ten stát, který to popírá, ho vede také.

Elektronická válka je relativně novou formou informační války, která začala být uplatňována až v průběhu první poloviny 20. století.

Běžnou a častou aplikací elektronické války je “odposlouchávání” elektromagnetického záření vyzařovaného vojenskou technikou či naopak snaha takovému sledování u vlastní techniky zabránit.

Do kategorie elektronické války se ovšem obvykle řadí i šifrování jakožto způsob, jak zachovat důvěrnost komunikace, a techniky kryptoanalýzy15).

Možnost včasného varování znamená nutnost zajištění průběžného sbírání situačního obrazu na druhé straně a následně správného a včasného vyhodnocení získaných údajů, podpořených vojensko-politickým rozhodnutím o co nejúčinnějším zásahu.

Takto nastavená situace vede pak obvykle ještě před vlastním bojem k diskvalifikaci nepřipravené strany. Ani převaha jedné strany v "živé síle“ potom nemusí vést k vítězství.

Použití soudobé bojové techniky a její fungování je už bezprostředně závislé na široké aplikaci různých elektronických prostředků a systémů. Bez těchto prostředků a jejich spolehlivé funkce se řada zbraňových systémů stává prakticky nepoužitelnými - radary nevidí cíle, nebo je vidí jinde, bezdrátové spojovací prostředky nelze pro silné rušení použít apod. To je jeden z rozhodujících důvodů, proč je elektronický boj (EB) považován za jeden z klíčových faktorů, který spolu s momentem překvapení může mít rozhodující vliv nejen na průběh, ale i na celkový výsledek bojové činnosti.

Cílem EB je vybojování a udržení elektronické nadvlády v prostoru bojové činnosti, a tím získání výhody pro vlastní velitele v procesech rozhodování, velení, řízení a výhody pro vlastní vojska při vedení bojové činnosti. Tohoto cíle je dosahováno získáváním informací využitelných všemi druhy vojsk a na všech úrovních velení, narušováním nebo znemožňováním správné funkce elektronických prostředků protivníka a přispíváním k ochraně vlastních elektronických prostředků a systémů proti vlivům protivníka.

Informace o potenciálním protivníkovi je nutno získávat již v mírových dobách a pečlivě vyhodnocovat jakékoli náznaky ohrožení vlastního státu a jeho ozbrojených sil. Podrobná a správná analýza používání techniky protivníkem v ozbrojeném konfliktu předchází větším ztrátám a poskytuje (nejen) psychologickou výhodu.

Všechny moderní technologie - bohužel či bohudík (záleží, ze které strany se díváte) - mají jedno společné - jejich výsledky, prezentované nadšenými vědci za potlesku laické veřejnosti, jdou využít i v jiných oblastech, kde hlasitý potlesk není až tak vítán - v oblasti elektronických válek (EW - Electronic Warfare, resp. informačních válek - Information Warfare - IW). Tyto způsoby boje se staly po druhé světové válce nedílnou součástí ozbrojených konfliktů, založených na minimalizaci finančních nákladů i lidských životů16).

Vojenský průzkum není jednoduchou a lacinou záležitostí, jeho výsledky však napomáhají obraně toho kterého státu a snižují počet obětí v ozbrojeném konfliktu.

Pokud jste navštívili některé ze zde popsaných stanovišť, umíte si asi představit finanční náklady třeba na postavení výškových věží v pustině vysídlených Sudet (Havran) nebo i v relativně obydleném Chodsku, ale s nutností vybudovat zpevněné příjezdové cesty pro těžkou vojenskou techniku, sjízdné i v zimních podmínkách (Čerchov). Klasickou ukázkou je i šumavský Poledník, kde v souvislosti s přestavbou bývalého průzkumného stanoviště správa NP později raději nechala uříznout přívod elektrického proudu, aby nemusela hradit tyto obrovské náklady.

Odhlédneme-li od morální stránky věci, má vojenský elektronický průzkum svá - pevně určená a striktně dodržovaná - pravidla.

Novodobé armády, vzešlé z bojů 2. světové války, tak bez dnešního průzkumu potenciálního bojiště ukazují svoji slabost a je úplně jedno, jestli se jedná o komunistickou nebo tzv. demokratickou armádu. Žádná moderní armáda se dnes neobejde bez průzkumných prostředků všech typů - radiových i radiotechnických.

SIGNáLOVí PRŮZKUMNíCI V MINULOSTI.....

V československé meziválečné armádě byl radiový průzkum zahájen přibližně od roku 1924. Radiová rozvědka dosahovala velmi dobrých výsledků, což se zřetelně projevilo v kritických mobilizačních dnech roku 1938. (O zkušenostech předválečné vojenské rozvědky vypovídá např. 6) nebo 69))

Druhá světová válka jenom podtrhla důležitost takových jednotek, proto i v československé armádě byla rychle obnovena již rok po válce, zatím víceméně v podobě, používané ve válečném období. V polovině padesátých let si však již vedení zpravodajské správy uvědomuje nutnost reformy těchto jednotek - kromě klasického hovoru, ať už otevřeného nebo kódovaného - se mohou bezdrátově šířit i jiné typy signálů. Ke konci války a hlavně těsně po ní jsou zaváděny radiolokátory pozemní (přehledové) i na palubách letadel (střelecké).

Po vzniku bipolárního světa a studené války se navíc Evropa stává potenciálním válčištěm, kde proti sobě stojí v obrovské koncentraci nejlepší jednotky obou stran. Kromě radarů musí letouny pro dálkové lety používat - taktéž odposlouchatelné - elektronické prostředky pro navigaci. (Omega, VOR/DME, TACAN, Loran C, přibližovací RL na letištích)17). Záložní a mobilní spojení vojáků po obou stranách hranice je opět rádiové. Se vznikem raketového vojska a tím i možnosti eliminace nepřátelského objektu ve větší vzdálenosti od vlastního území, nabyla hodně na významu i radiová identifikace letounů "vlastní/cizí" (Identification Friend or Foe)18). V 80. letech se také stala významným zdrojem informací o potenciálním protivníkovi.

Důežité postavení pro informovanost Spojených států z hlediska válečných možností Sovětského svazu a později i ostatních komunistických států měla NSA (The National Security Agency). Celý ELINT průzkum v NSA se dělil do dvou větví - TechELINT (technický průzkum) a OpELINT (operační průzkum). TechELINT je zaměřen na zachycení a analýzu signálů, které pochází z radarů, zbraňových systémů, navigačních systémů. Účelem je vyhledat informaci o tom, jak tyto systémy pracují a jak jsou využívány. TechELINT je užitečný pro určení, jak správně vytvořit technologii protiopatření, vybavení vlastní techniky a prostředků obrany proti systémům protivníka. OpELINT je zaměřený na zachycení všech druhů signálů na specifických lokalitách k tomu, aby bylo spolehlivě zjištěno rozmístění a struktura jednotek protivníka. OpELINT zjišťuje operační strukturu (bojovou sestavu) sil protivníka (EOB - Electronic Order of Battle), což je, samozřejmě, důležité pro ohodnocení jeho síly a poskytuje životní taktickou informaci o bojišti.

Veškerý dosažitelný důkazní materiál ukazuje, že SIGINT průzkum, vedený a řízený NSA, byl tím základním prostředkem, kterým bylo zpravodajské společenství Spojených států informováno o dění v Sovětském svazu. A to navzdory skutečnosti, že NSA velmi často nebyla schopna luštit nejdůležitější sovětské šifrovací systémy. Proto se zaměřovala na adaptaci nových technologií na zpravodajské zpracování méně důležitých systémů, které nicméně poskytovaly důležité informace. NSA také pracovala - v těsné součinnosti s CIA a FBI - na tajném získávání cizích kryptografických poznatků, dále také s Národním zapravodajským úřadem (NRO) ohledně SIGINT satelitů, popř. s americkým námořnictvem na monitorování podmořských sdělovacích kabelů64).(Navy Electronics Evaluation Group (ANEEG).65) (Celou historii ELINT akcí NSA si můžete přečíst v 67)).

Několik velkých bombardovacích strojů B-29 po válce Američané přestavěli na laboratoře pro odposlech rádiových a telemetrických signálů. První takto vybavené letadlo začalo létat podél severního břehu Sovětského svazu roku 1949. Tímto způsobem monitorovali nejen vysílání vysílaček ozbrojených sborů, ale i různých aparatur jako třeba raket. Později se specializovaná Národní bezpečnostní agentura (NSA) pustila do výstavby stálých odposlouchávacích stanic okolo sovětské jižní hranice – v Turecku, Íránu, Pákistánu, nakonec i v západní Evropě a ve Skandinávii. Trvalo delší dobu, než západní odborníci porozuměli řeči telemetrických signálů, nicméně nakonec se toto úsilí vyplatilo, protože poznávali přípravy k zahájení různých atomových a raketových pokusů, stejně jako jejich průběh. Tyto výpravy byly riskantní – Sověti a také Číňané přes čtyřicet letadel sestřelili a jenom část jejich posádek se zachránila a vrátila domů .(Historii jedné ze sestřelených amerických C-130 si přečtěte v 68)).

Za vojenský elektronický průzkum na česko-německé hranici odpovídaly například v letech 1945 až 1976 jednotky ASA (United States Army Security Agency)70). Na doprovodných snímcích (například stanoviště Schneeberg*)) můžete vidět číslování jejich jednotek i vojenské heslo "Vigilant Always" (Vždy ostražitý). Na rozdíl od naší strany hranice, měly jednotky ASA za úkol nejen shromažďování zpravodajských informací o "východních" armádách, ale i elektronickou bezpečnost vojenských přenosů a možná protiopatření proti našemu elektronickému průzkumu. V roce 1976 byly v rámci reorganizace jednotky ASA sloučeny spolu s dalšími zpravodajskými organizacemi do jednoho celku, známého dodnes jako INSCOM. (United States Army Intelligence and Security Command - americká zpravodajská a bezpečnostní organizace. Jeho obdoba v námořnictvu a letectvu se nazývá Central Security Service)71) V ASA jednotkách sloužili (podobně jako u nás) vysoce inteligentní vojáci, vzdělaní v příslušném oboru a jazykově vybavení. O jazykovou přípravu se starala univerzita v Monterey75) s rodilými mluvčími. (Např. výuku českého jazyka měl na starosti bývalý pplk. gšt. Karel Hlásný73)) ). Absolventi se dělili do několika skupin, v provozu na hranici používali krycí názvy - například specialisté na záchyt jazyka-lingvisté, byli "schováni" pod značkou 98G či "Monterey Marys"), specialisté na morse provoz - 05H "Ditty Boppers" nebo "Hogs", operátoři provozů, nevedených morseovkou (dálnopis či hlas), popř. specialisté na zabezpečené přenosy byli 05G, operátoři směrových spojů - 05D "Duffy", šifrové provozy - 98C (Crippies), anyalytici komunikačních provozů a nekomunikačních záchytů - 98J - (RADAR a telemetrie), elektronické údržby - 33S apod. Jednotky ASA byly - kromě naší hranice - umístěny ve všech oblastech, kde Spojené státy měly přiznanou (či nepřiznanou) vojenskou přítomnost. (Jejich další krycí názvy si najděte třeba v 72). Jestli kódům rozumíte dobře, si procvičíte na "Army Days" blogu74) jednoho ze starších operátorů ASA. Na posledním odkazu najdete historii jednotlivých jednotek ASA v Evropě*)).

ASA jednotky měly i své zvláštní operační oddělení, provádějící tajné bojové činnosti a svou vlastní vojenskou policii, komunikační střediska a organizaci velení. Kvůli citlivosti informací, se kterým pracovali, vojáci jednotek ASA podléhali cestovním omezením během aktivní služby i dlouho po ní. (Tím se nijak neodlišovali od našich jednotek - u nás byla nedůvěra ještě větší). Popis služby na ASA mobilním pracovišti ke konci 70. let*).

Klenčí pod Čerchovem - říjen 1989

Vojenská posádka Klenčí po Čerchovem - říjen 1989.

Náčelník generálního štábu ČSLA, genplk. Vacek uděluje 78. radiotechnickému praporu Klenčí pod Čerchovem bojovou zástavu - zřejmě asi poslední v armádě před listopadem 1989. Zástava byla oceněním toho, že po tři roky za sebou jsme patřili k nejlepším průzkumným útvarům na státní hranici.

Když v roce 1947 pomalu začínala studená válka, byla to v západní Evropě především odpovědnost anglo-americké, později americko-německé spolupráce. Francie v té době použila rozšířené odposlechové zpravodajské sítě, zřízené v třicátých letech, především v Africe a Asii. Poválečná reorganizace francouzských zpravodajských služeb (SDECE, DST, GCR a jiné) dokonce využívala bývalé vojáky a policisty, sloužící předtím okupačnímu režimu v doby vlády ve Vichy. Byli zapojeni do kolonizačních válek v Indočíně a Alžírsku, stejně jako komunikační války ve východní Evropě. Po válce v Perském zálivu, Francie věnovala větší finanční prostředky a lidské síly k rozvoji nezávislého odposlechu satelitních systémů. Pokrývá také nové lokální konflikty ve střední Evropě a ekonomické zpravodajství války64).Francouzské jednotky na železné oponě byly - podobně jako německé - tvořeny převážně vojáky, patřícími organizačně do letectva.(Groupe Electronique 50/450 a Escadron Electronique Sol 33/351) V „naší“ zájmové oblasti bylo jedno z vojenských průzkumných stanovišť francouzského vojenského letectva umístěno na vrcholu Eckstein*), součásti pohoří Hohen Bogen ve Spolkové republice Německo, několik kilometrů od státní hranice, téměř proti jeho československému ekvivalentu na Čerchově*). Další se nacházelo nedaleko Schalke*) v pohoří Harz.

Stejně tak na východní straně byly vyvíjeny letouny, specializované na radiový a radiotechnický průzkum, například Iljušin Il-3819) Iljušin Il-2020) . Například těsně po záletu prvních prototypů Ilušin I-28, už v roce 1950, vzlétla i průzkumná verze Il-28R (razvědčik). Kamery vyhřívané proudem vzduchu z klimatizace byly umístěny jednak v pumovnici, kde bývaly zavěšeny i zábleskové pumy, jednak v ocasní části letounu. Zvýšený dolet této verze zajišťovaly vřetenovité nádrže na koncích křídel a přídavná nádrž v pumovnici. Vzhledem ke zvýšené startovací váze – až 22 800 kg, dostaly tyto verze větší kola. Ty byly později montovány i na bombardovací verze. Verze s podobným určením byla Il-28RT, což byla radiotechnická varianta. V jejím vybavení byly kromě kamer i prostředky pro radiotechnický průzkum a radioelektronický boj. Varianta Il-28RTR byla určena pouze pro radiotechnický průzkum a radiotechnický boj. Některé její podvarianty nosily pod trupem dva radomy.

Také původní určení letounu Tu-16 (Badger) pouze jako výškového strategického bombardéru z let 1949-1950 bylo změněnoi na použití v elektronickém boji. Zde se používal ve variantách Badger-D, E, F, H, J nebo K, obvykle jako vylepšená verze pro radioelektronický boj buď s přídavnými pylony, na nichž jsou elektronické zpravodajské podvěsy, zařízení určené k oslepení nepřátelských radarů nebo výkonnými rušícími zařízeními, umístěnými v člunovitém radomu po trupem a četnými anténami na koncích křídel. Obdobné úpravy v ČSLA absoloval například i stíhací letoun Mig-21 ve variantě R.

Průzkum vyzařujících prostředků je však možný i ze země, z pozemních stanovišť.

Při záchytu raditechnického cíle může být změřeno a následně analyzováno mnoho parametrů - frekvence nosné vlny, CW nebo impulsní režim, délka impulsu, perioda, vysílací výkon. Při opakovaném měření a grafickém zpracování na mapách lze vyhodnotit postavení palebných prostředků potenciálního nepřítele. Při velmi přesném měření lze navíc příslušné parametry přiřadit konkrétnímu objektu, takže není problém postihnout i přesuny jednotek.

Podmínkou pro to bylo ovšem velmi přesné zaměření. Zaměřovací přístroje sovětského typu, zaváděné v naší armádě od roku 1956 (RPS 1, RPS 2), pracovaly se zaměřováním na maximum, známým a používaným už v průběhu druhé světové války. Právě v letech 1956-57 zahajovaly první průzkumné jednotky zaměřování v oblasti VKV na mnoha místech v česko-německém pohraničí. Hledala se místa, vhodná pro příjem radiového signálu v zájmovém směru. Často na místech, kde by později nikdo vojáky nehledal, např. ve zřícenině hradu Přimda.


Situační náčrt nasazení radiolokační pátrací stanice typu RPS-1 na hradě Přimda v roce 1963. (Obrázek pochází od vojáka základní služby z počátku 60. let). Zde je ve větším rozlišení.

Americká armáda měla v té době (od 1962) zřízenu speciální jednotku ve Fort Monmouth, patřící do kategorie ECOM (Electronics Command, později CECOM - Communications - Electronics Command). Jejich specialitou - už pro konflikt ve Vietnamu - byl vývoj a výroba radiolokátorů, vybavení průzkumných antén, senzorů, řídicích systémů dopravy, systémů pro noční vidění a zjišťování pohybu osob a vozidel. Primárně to byly prostředky pro zabezpečení a podporu přímých vojenských operací, nicméně byly použitelné i v oblasti pozorovacích a průzkumných stanovišť na státní hranici dvou vojenských paktů. Za války v Zálivu již zásoboval americké jednotky novými typy spojovací, průzkumné a sledovací techniky, noktovizory a pod. Zvláště posledně jmenovaná technika byla - spolu se sytémem JSTARS - velmi kladně hodnocena při nočních bojích V současnosti se Fort Monmouth podílí na vývoji prostředků "čtyři v jednom" - komunikace, velení, řízení, zpravodajství, průzkum a pozorování (tzv. C4ISR). např. systému pro podporu palby Q-37.

Jedním z prostředků, který se v 60. letech velmi rychle objevil ve výzbroji jednotek, byl pozemní lokátor typu PPS. Hlavní zlepšení v přehledu okolo hranice způsobilo v roce 1961 zavedení pozemního přehledového (GSR - Ground Surveillance Radar) radiolokátoru typu AN/PPS-4. Přístroj byl obecně používán při špatné viditelnosti nebo tmě. Upravený typ AN/PPS5 byl v roce 1971 testován jednotkami 5. sboru a bylo prokázáno, že je ve funkci efektivnější, než AN/PPS4 nebo jeho následovník AN/TPS-33.

Přibližně 46 kilogramová sada uměla snímat na celých 360 stupňů osoby (do 5 km) i vozidla (10 km). Sada byla mezi vojáky velmi populární, protože omezovala na minimum riskování vojáků na hlídce okolo stanovišť nebo hranice. Byl to přenosný, bateriový přístroj, který na bojišti rozeznával umístění, resp. změnu pozice pozemního cíle na principu Dopplerova posunu. Měl dva kmitočtové rozsahy a poslech přes sluchátka. Dosah na bojišti byl cca 6 – 10 km na vozidla a 1.5 až 6 km na lidi. Se zaváděním přístrojů do pluků byly problémy – původní termín (1971) nebyl dodržen a teprve okolo roku 1973 dostali vojáci 2 kusy na každou skupinu, celkem 6 na eskadru a 18 na celý pluk. Po odstranění závad začalo od roku 1977 regulérní 14denní hlídkování v polních postaveních tam, kde byla předtím identifikována významná pohraniční aktivita.

V té době však už probíhaly pokusy s technikou, pracující na jiných principech zaměřování a poskytujících daleko větší přesnost zaměření pomocí časově-hyperbolického systému, tedy určení polohy cíle měřením časového rozdílu příjmu jeho signálu současně na více stanovištích v základně.

Tato metoda je založena na známé rychlosti šíření elektromagnetických vln. Jestliže vytvoříme základnu tří zaměřovacích stanic LB (levý bok), S (střed) a PB (pravý bok), které jsou všechny schopny postihnout jeden cíl na druhé straně hranice, budou na S přijaty v jiných časech, než na PB i LB. Časové rozdíly v ozáření jednotlivých stanovišť totiž jednoznačně definují parametry hyperboloidů, v jejichž průsečíku je zdroj signálu. Principiálně jde inverzní metodu k navigačnímu systému LORAN, který je naopak tvořen několika pozemními vysílači a speciální přijímací a vyhodnocovací aparaturou na palubě letounů.

Volvo-BV202-Sněhurka-pod-Havranem

Volvo-BV-202 s řidičem Václavem Michálkem

Při zaměřování je však nutné umístit v bodech LB, S a PB přijímače, které jsou souběžně přelaďovány. Pro určení polohy bodu totiž musíme použít další vysílač, který bude rovněž vysílat synchronizované značky pro jednotlivá stanoviště. Z časového rozdílu při příjmu značek dostaneme hodnoty pro výpočet další hyperboly. Zjišťovaná poloha leží v průsečíku obou hyperbol. Přijímaný signál ze všech stanic je přenášen v reálném čase do vyhodnocovací jednotky, ve které se stanoví časový posuv mezi jednotlivými signály a provede se výpočet polohy v souřadném systému. Jinými slovy - je nanejvýš vhodný rychlý počítač, schopný změřit časová zpoždění cíle, označeného operátorem, s přesností do 100 nanosekund!. Připomínám jenom, že u prvního typu se bavíme o polovině padesátých let....

Protože křivky jsou jednoznačně určeny vzdáleností ohnisek a vzdáleností vrcholů, je možné vynést do mapy síť hyperbol, které budou odpovídat zjištěnému časovému rozdílu. Pak postačí určit časové rozdíly signálů ze tří vysílačů na mapě vyhledat polohu. Při použití počítače jsou nejprve identifikovány vysílače podle vysílaného kódového označení, přiřadí se jim zeměpisné souřadnice, určí se časový rozdíl přijatých časových značek a provede se výpočet souřadnic hledaného bodu. Dokud počítač nebyl, provádělo se obojí ručně na předkresleném panelu.

První čs. technika této kategorie - PRP-1 (Kopáč) byla vyvíjena od 50. let 20. století.

Kdo tedy chce uznávat současnou techniku typu "Věry“, měl by - bez politické předpojatosti - uznávat i odbornost lidí okolo staršího "komunistického“ výrobku - "Kopáče“, modernější "Ramony“ a mediálně velmi známé "Tamary“ - uvedené prostředky byly totiž vyrobeny před rokem 1989.

Vedení nepřetržitého průzkumu již v době míru bylo samozřejmým předpokladem vyloučení jakéhokoli překvapení. Vedli jsme ho my a neméně intenzivně byl veden proti nám. Zvláště účinný byl průzkum rádiový a radiotechnický. K tomu jsme měli vybudován odpovídající systém prostředků, který dával solidní výsledky. Podstatou rádiového průzkumu byl odposlech a zaměřování rádiových stanic. Nebyl problém zjistit například výsledky střeleb nebo identifikovat cvičící ve výcvikovém prostoru Grafenwöhr21) nebo Hohenfels21) na území Spolkové republiky Německo. S určitým procentem věrohodnosti se dalo rozkrýt mnoho zajímavých údajů o probíhajících cvičeních...

(Ministr obrany ČSFR, generál M. Vacek - "Na rovinu" (1994))

Není náhodné, že téměř souběžně s vynálezem a použitím radaru v době druhé světové války, byla vyvíjena i technika pro průzkum a rušení radiolokačních, nebo obecněji radiotechnických signálů. Potvrdilo se, že sledování letounů je možné velmi efektivně zajistit i pouhým pasivním příjmem signálů, vyzařovaných z letounů a že pomocí analýzy signálů lze navíc rozpoznávat typy letounů nebo pozemních (hladinových) radiotechnických vysílačů a určovat velmi přesně jejich polohu a další charakteristiky. V době Kopáče uměl slušný operátor rozeznat typ letounu podle zvukového projevu ve sluchátkách, v době Ramony už počítač vedl zachycený letoun na multifunkční obrazovce společně s uvedenými parametry a prioritou cíle. (Sledování v systému mělo prioritu podle potenciální nebezpečnosti cíle, mezi nejdůležitější cíle patřily strategický průzkumný letoun SR-71 nebo nosiče jaderných zbraní typu F-16).

SIGNáLOVí PRŮZKUMNíCI V SOUČASNOSTI...

Důsledkem vedení moderní, informační války je narušení správné funkce prvků infrastruktury protivníka (informačních systémů velení, řízení a spojení velitelských stanovišť na všech úrovních, zejména pak raketových útvarů, odpalovacích zařízení, leteckých základen, přístavů, systémů spojení, týlového zabezpečení, atd.). Na rozdíl od klasické války, tj. s použitím konvenčních nebo i jaderných zbraní, není informační válka orientována na materiální, ale na informační a datové objekty (tj, zničení základních prvků informačních sítí, prostředků přenosu dat, počítačů, včetně všech druhů nosičů informací) a nemusí vést k přímému fyzickému zničení jejich materiální báze, či živé síly. Prostředky informační války tedy patří do kategorie neletálních zbraní (tzn. zbraní, které nezabíjejí). Nejsou žádní ranění, nejsou žádní mrtví, jen totální prohra protivníka..

Aby bylo možné tyto zbraně a protizbraně vyvíjet, je nutné už v míru zjišťovat a nalyzovat parametry techniky, proti které má působit - proto takový zájem o speciální (pasivní) jednotky technického průzkumu.

Budiž hned na úvod řečeno, že i současná Armáda České republiky patří v tomto oboru vybaveností techniky i znalostmi lidí ke světové špičce a je tak i veřejnosti prezentována našimi politickými špičkami i NATO. K nim se přidávají i některé zájmové a profesní organizace22).

...Prapor pasivních sledovacích systémů a elektronického boje23) bude útvarem specializovaných sil určeným k vedení nepřetržitého skrytého rádiového a radiotechnického průzkumu, zjišťování všech druhů impulzivních a CW radiolokátorů pozemních, námořních i vzdušných cílů, identifikačních prostředků a navigačních zařízení a zaměřování jejich polohy ve 3D režimu, provádění analýzy radiotechnického signálu a vyhodnocení pravděpodobné operační sestavy protivníka ze získaných informací rádiového a radiotechnického průzkumu, ke krytí důležitých objektů před radiolokačním průzkumem a zaměřováním zbraňovými systémy, rušení palubních radiolokátorů a rádiových sítí protivníka, k přispívání ke tvorbě jednotné radiolokační informace (RAP) a k náhradě (zálohování) standardních radiolokačních prostředků pro monitorování vzdušné situace nad územím ČR, popř. k vytváření podmínek elektronické války při výcviku vzdušných sil.

(úkoly a schopnosti součástí resortu MO a ozbrojených sil ČR, zdroj

Útvary a prvky 53. brigády jsou schopny vést skrytý elektronický průzkum širokého spektra pozemních, vzdušných i hladinových cílů protivníka, zahrnující komunikační i nekomunikační elektronické systémy, jejich vyhledávání, zaměřování, detailní technickou analýzu signálů, a to jako nezbytný podklad pro rozhodovací proces velitelů na taktickém i operačním stupni.

(Miroslav šindelář - Opavští jsou pevným článkem AČR, zdroj)

53. brigáda pasivních systémů a elektronického boje

(Horní ilustrační obrázek - titulní stránka webu 53. brigády PS a EB)

53. brigáda pasivních systémů a elektronického boje76) (nesoucí jméno Heliodora Píky), je vysoce specializovaný a špičkově technicky vybavený Armády České republiky. Skládá se ze 2 hlavních částí - 531. praporu pasivních systémů (Tábor) a 532. praporu elektronického boje (Opava). První jednotka zabezpečuje vedení skrytého radiotechnického průzkumu těmito prostředky:

VĚRA S/M *) (Čtyřpoziční časově-hyperbolický (TDOA) pasivní sledovací systém)
BORAP *) (Komplet radiotechnického průzkumu - bojový radiotechnický pátrač)
SDD *) (Stanice dalekého dosahu)
MC*) (Mobilní centrum)

Ükolem druhé jednotky je poskytnout elektronickou a zpravodajskou podporu velitelům jednotlivých druhů vojsk v rámci vedení bojové operace. Souhrn schopností a možností jednotky elektronického boje zahrnuje vedení nepřetržitého skrytého rádiového průzkumu, zaměřování a rušení rádiových signálů (cílů) v pásmu KV, VKV a UKV. Struktura 532. prEB je postavena na 2 bojových rotách EB, přičemž jedna rota je vyčleněna ve prospěch vytvářené jednotky CZE/SVK BG EU (praporní úkolové uskupení EU) a druhá je předurčena pro podporu brigádního úkolového uskupení na bázi 7. mb. Další prvky jsou určeny pro logistickou podporu v podobě roty zabezpečení a pro zabezpečení přípravy příslušníků odbornosti EB v podobě roty rádiového průzkumu, která je dislokována na stacionárních stanovištích v Osoblaze, Mikulově, Nakléřově a Velkého Zvonu*). K dosažení cíle používá tuto techniku:

RUP-FM*)
Provozovnu přenosných rušičů*)
Mobilní VKV Rušič*)
Rádiový zaměřovač RZ 12*)
RUP-FM-M - systém pro velení jednotce EB, rádiový průzkum a řízení rušičů KV, VKV a UKV pásma *)
Malý radiotechnický pátrač*)
Mobilní (Modulární) KV Rušič*)

Příslušníci této brigády dokáží v současnosti rozvinovat i nový typ pracoviště - mobilního místa velení nového zpravodajského prvku Intelligence Surveillance Reconnaissance (ISR) - technickou podporu utajené sítě LAN (Local Area Network) a na této utajované lokální síti zabezpečený automatizovaný systém velení a řízení (ASVŘ) v rámci operačně taktického systému velení a řízení pozemních sil (OTSVŘ). Dále využití přenosu hlasu digitální technologií (VoIP), internetové připojení a provoz videokonference v reálném čase.

Na elektronickou válku se připravují i jiné části AČR.

Letecké síly České republiky se pravidelně účastní cvičení NEWFIP (NATO Electronic Warfare Force Integration Programme), který se odehrává ve vzdušném prostoru některé z účastnických zemí. Jeho hlavním smyslem je vyhledávání a sledování vzdušných cílů všemi složkami protivzdušné obrany v podmínkách skutečného elektronického rušení. Použití různých prostředků rušících elektronická zařízení potenciálního protivníka patří mezi nejdůležitější způsoby moderního boje.

V současnosti probíhá v moderních armádách plná integrace průzkumných - zvláště pasivních - prostředků a techniky rušení, používáná zvláště pro ochranu vlastních zařízení, například letadel a vrtulníků:

výstražný laserový přijímač LWR (Laser Warning Receiver)
výstražný přijímač před protileteckou řízenou střelou MLD (Missile Launch Detector) nebo MWS (Missile Warning System)
aktivní rušič PLŘS s IČ naváděním (IR jammer)
aktivní rušič radiolokátorů (Radar jammer)
pasivní rušiče (IČ a RL klamné cíle) (Chaff and Flare Dispensers)
potlačení demaskujících jevů v IČ spektru (IR-suppressor) nebo při prvním bombardování NATO v Jugoslávii vyzkoušené ruské rušičky GPS signálů

Potvrdilo se také, že s moderní PSS technikou se dá "hlídat" Česká republika daleko efektivnějí, než v době nedávno minulé. Nově byl zřejmě "oprášen" původní plán na postavení několika Tamar na státních hranicích z počátku 90. let, přičemž místo Tamary byla použita Věra. Jak k zabezpečení přehledu o vzdušné situaci přispívají "páteřní" RL s dalekým dosahem (470 km) v Nepolisech a Sokolnicích, se podívejte u videa ke Gr. Arberu*). Rozmístění jednotlivých rot 53. brigády a výcvikových pracovišť po celé republice (Velký Zvon, Mikulov, Opava, Tábor, Osoblaha, Nakléřov*)) dává tušit, že z jejich 8 stanic, rozmístěných po obvodu České republiky (7x Věra A3D a jedné Věry S) mají asi dost dobrý přehled o radiových i radiotechnických zařízení v okolí ČR*)...

SIGNáLOVí PRŮZKUMNíCI V BUDOUCNOSTI...

Budování informační a psychologické převahy nad protivníkem je nezbytnou součástí všech vojenských operací po druhé světové válce. Za tímto účelem jsou spojovány úkoly technických průzkumníků ze zaměřování a odposlechu s výkonnými jednotkami zvláštního určení, provádějící eliminaci sil druhé strany. Zvláštní součástí operací speciálních jednotek v posledním ozbrojeném konfliktu v Iráku, byl jejich podíl na radioelektrickém boji a tím i získávání informační výhody a momentu překvapení. Příslušníci SAS například přerušili hlavní kabel, spojující irácké okupační útvary v Kuvajtu s velitelstvím v Basře. Díky tomu museli Iráčané používat radiostanice, které se na jedné straně stávaly zdrojem informací pro spojence a na druhé straně je bylo možno zarušit. V řadě případů byl na linkové spoje namontován odposlech a rádiové spojení bylo navíc rušeno pomocí rušiček rozmisťovaných speciálními jednotkami spojenců v terénu. Takto byly pravděpodobně umísťovány i senzory podél cest, které hlásily druh a počet techniky, přesunující se po komunikacích. Shozem letáků, tranzistorových rádií a videokazet se speciální jednotky podílely i na psychologické válce.

(Radek Enžl - Elitní jednotky v Perském zálivu, zdroj).

... Zkušenosti z války v Perském zálivu potvrdily, že v současném ozbrojeném boji lze dosáhnout úspěchu pouze na základě maximálně důvěryhodné a důkladné informovanosti o záměrech a činnosti protivníka. Této informovanosti může být dosaženo pouze při vybavení vojsk vysoce efektivními prostředky průzkumu a jejich perfektním a komplexním využíváním. Jako vysoce perspektivní, zejména v podmínkách prudkého snižování dotací na vývoj zbraní a vojenské techniky, se jeví tendence horizontální integrace prostředků průzkumu, dosažené zaváděním průzkumných systémů v zájmu několika druhů ozbrojených sil či vojsk. Současně se zásadním zvýšením operativnosti průzkumu, důvěryhodnosti průzkumných informací a přesnosti určení souřadnic ničených objektů (cílů) to umožňuje značné snížení finančních nákladů na vývoj nové techniky a jeho urychlení.

(Stanislav Kaucký - Válka v Perském zálivu, zdroj).

Poslední ozbrojené konflikty jednoznačně dokazují, že elektronický boj (EB, anglicky EW - Electronic Warfare) sehrává v moderním válkách velmi důležité místo. Speciální letouny radiolokačního průzkumu, víceúčelové průzkumné letouny a letouny rádiového a radiotechnického průzkumu jsou podporovány bezpilotními prostředky i umělými družicemi. Systémy se dovedou navzájem doplňovat a vyměňovat si získané průzkumné údaje a využívajíce přitom prostředky pro utajený přenos dat.

Utkání prostředků radioelektronického průzkumu a prostředků protivzdušné obrany protivníka je jednou z hlavních oblastí, kde se rozhoduje výsledku střetnutí, jinými slovy právě tato letadla už vyhrávají války.

(Vlastimil Hankus - Letadla pro elektronický boj, zdroj)

Samotný výraz "radioelektronický boj" (REB) je již historickým přežitkem a v současné době se nepoužívá. Původně - v době studené války - totiž existovaly - na obou stranách železné opony, ale hlavně na té východní - složky, jejichž určením byl "radiový průzkum" (zabývající se hlavně hlasovou komunikací), dále "radiotechnický průzkum" (zabývající se se technickými signály od radiolokátorů, popř. měřících systémů) a jednotky "radioelektronického boje" (rušící podle povelu cokoli na druhé straně). Jednotky zajišťující různé druhy průzkumu, působily samostatně a podobně samostatně působily i složky provádějící rušení. V té době byla tato organizace, tj. dvě samostatné složky, postačující. Na potenciálním bojišti nebylo zatím velké množství radioelektronických prostředků. Navíc pásma a druhy signálů, používané pro komunikaci nebo v raditechnických prostředcích, byly diametrálně odlišné. Právě proto každá složka disponovala svou specializovanou technikou, nepoužitelnou ve druhé oblasti.

Od poloviny 70. let však začalo docházet k rozsáhlé elektronizaci bojiště a od 90. let k jeho rychlé digitalizaci. To vedlo k vzájemné provázanosti a integraci různorodých systémů v ozbrojených silách. Také jednotlivé prostředky, využívající radiový signál, používají stejná pásma a postupy zpracování kmitočtového spektra pro původně odlišné účely. Proto bylo nutno tyto složky sjednotit a současně s tím se začal používat výraz "Elektronický boj" (EB). Nově byly vytvořeny jednotky, které jsou již připraveny a vybaveny jak pro průzkum, tak i pro rušení.

Koncepce budoucích válek, resp. bojů s teroristy, si bude vyžadovat hlavně použití tzv. neletálních zbraní24). Mezi tyto zbraně, minimalizující možnost zasažení (usmrcení) nezúčastněných osob, patří podle všeho i prostředky radioelektronického boje, protože mohou významným způsobem narušit vyšší velitelské stupně protivníka25). Americké ozbrojené síly si už (při bombardování Jugoslávie) vyzkoušely i další neletální prostředky, které lze využít v rámci elektronické války - grafitové bomby, zkratující rozvody elektrického proudu. Na druhé straně - grafitová bomba však přeruší dodávky elektřiny pro všechny, i do nemocnic...

Pozemní průzkumná stanoviště podél železné opony

Až do počátku 90. let bylo možno na evropské půdě nalézt protivníky dva - vojenská uskupení Varšavské a Severoatlantické smlouvy, vzniklá bipolárním rozdělením Evropy v průběhu studené války26).

Poválečné rozpory mezi demokratickými Spojenci a Sovětským svazem vyústily postupně do chladného míru. Sovětský svaz začal již v prvních poválečných měsících budovat ze zemí, které obsadil, svou sféru vlivu. Během tří let komunizoval východní a střední Evropu. „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla spuštěna železná opona,“ řekl Churchill ve své proslulé přednášce ve Fultonu 5. března 194627). Chladný mír se brzy proměnil ve „studenou válku“, nový typ konfliktu, v němž proti sobě stály dvě jaderné supervelmoci vyzbrojené prostředky, které byly schopné zničit život na Zemi.

Státní hranice na rozhraní vojenských velmocí se tak během několika let proměnila v hranici železnou, chráněnou armádami bývalých spojenců. Fenomén bývalé státní hranice (iron curtain, iron border28)) na rozhraní dvou světů - socialistického a kapitalistického, způsoboval některým lidem mrazení v zádech, některým strach a někdo o něm vůbec nevěděl. Byla tvořena pomyslnou čarou, tvořící rozhraní armád západních a Rudé armády, později převedena na původní hranice států z roku 1938. (Mimo Rakousko, kde rozdělení na východní a západní zónu ještě nějakou dobu vydrželo. Sověti určitou dobu po válce kontrolovali východní část Rakouska).

Do vzniku elektrického plotu, doplněného počátkem 50. let minovými poli, šlo hranici - i když s rizikem chycení - volně přecházet. Později to bylo téměř vyloučeno, přístupy k hranici obsadila Pohraniční stráž, resp. armáda. Obě organizace měly hranici chránit, i když každá jinak. Kromě období krátkého "oteplení" v 60. letech, kdy vojska Pohraniční stráže patřila pod armádu, bylo zabezpečení hranice samostatné a zvláště po normalizačním roce 1970 se armáda musela přizpůsobovat přísnějšímu režimu pásma podél hranice, kde byla pánem Pohraniční stráž.

Utajování způsobů zabezpečení této hranice (s možností přechodu jedné či druhé armády do pohraničí sousední země29)) patřilo k tomu největšímu v celém období studené války, podpořeném soustřeďováním obrovských armád po obou stranách hranice. Poválečné Československo mělo to "štěstí", že jeho jižní a západní hranice byla hranicí dvou světů. Světů, které se po dlouhou dobu připravovaly na ozbrojenou konfrontaci, na stav, kdy studená válka mohla přerůst v horkou... Naštěstí jen mohla. Jednou z možností, jak co nejvíce oddálit konfrontaci, bylo vědět o možném protivníkovi co nejvíce, a to jak politicky, tak i vojensky. A tak už brzy po druhé světové válce přecházeli obousměrně státní hranici lidé s těmito úkoly.

Vybudováním ostnaté stěny na československé straně hranice byla zamezena možnost přechodu ze západní strany a stěna už v dalších letech sloužila v podstatě jen jednosměrně - proti útěkům občanů z komunistického područí na západ. Že se jí to "dařilo", svědčí pouhá 3% úspěšných průniků. Bylo samozřejmě špatné, že stát se pokoušel zadržovat své vlastní občany, ještě horší však byly ve svých důsledcích způsoby onoho zadržování30).

Za železnou oponou31) - mezi drátěným plotem a státní hranicí se však nevyskytovali jenom utečenci a pohraničníci. Po nezbytné obměně techniky v poválečných armádách začaly mít velký význam radiové a radiotechnické prostředky, tj. bezdrátové komunikační kanály a radiolokátory, doplněné i technikou pro navigaci, bez kterých se už dnes žádná moderní armáda neobejde. Všechny tyto zdroje se projevují svými aktivními příznaky, dá se odposlouchávat fonie (řeč), zaměřovat nepřátelské radiolokátory, následnou analýzou určovat jejich vlastnosti, přiřazovat je k určité činnosti jednotek apod. V případě bojové situace lze získat výhodu jen tím, že vím, kde jsou ukryty zdroje signálu a jak vysílají, následně i to, jaká je to jednotka a co případně dělá. U některých cílů lze dokonce rozpoznat vlastnosti, specifické jen pro něj, čehož se využívá pro detailní určení příslušnosti. Zdroje, které nelze zpravodajsky využít, lze následně v bojové operaci elektronicky zarušit nebo zničit32)

Proč se budovaly pozemní základny tam, kde zrovna jsou?

V koncových bodech základny se zjistí směr, ve kterém se nachází vysílající objekt. Pro určení polohy nyní stačí vynést změřený úhel (azimut) a poloha objektu se určí z průsečíku paprsků. Tato metoda selhává, jestliže se objekt nachází ve směru zaměřovací základny. Pro odstranění tohoto nedostatku se zřizuje třetí stanice. Při zaměřování vysílačů je třeba, aby stanice přijímaly stejný signál, proto je nutné koordinování příjmu. Úkol pro zaměření zadává řídicí středisko, které po zaměření provede vyhodnocení.

Proto na speciálních stanovištích v tomto "území nikoho" na vrcholcích pohraničních hor po obou stranách hranice pracovali v průběhu let stovky vojáků na postižení radioprůzkumných příznaků potenciálního protivníka. Ne všichni tam byli na naší straně dobrovolně, což se časem projevilo i v dezercích na západní stranu hranice33). Protože vojáci pracovali až za železnou oponou, byl potenciální odchod vojáka z povolání za hranici poměrně jednoduchou záležitostí. Protiopatření na sebe nedala dlouho čekat - vojáci (ale i pohraničníci) se "stěhovali" na vnitřní stranu plotu. Plot samotný - nyní už nezabíjející, ale pouze signalizační - se posunul hlouběji do vnitrozemí, aby byl čas na PS rotě zareagovat. Tam, kde to nešlo (např. na Čerchově), bylo okolo stanoviště položeno důstojníkem z vnitra minové pole. Prý na ochranu vojáků...

Po obou stranách české hranice s Německem se nachází vojenské výcvikové prostory (Doupov34) aj.), odkud se z jedné strany se mohla dát na pochod vojska východní, z druhé strany (Grafenwöhr35) aj.) zase západní. Už od dob počátku druhé světové války totiž začaly některé z konfliktů tím, že vojska se dala do pohybu směrem k cizímu území pod záminkou vojenského cvičení. Včasná informace o pohybech protějších armád mohla být otázkou existenční, proto byla všechna cvičící vojska na obou stranách hranice pečlivě protistranou monitorována. Americká strana tímto argumentem dokonce zdůvodňuje budování pohraničních stanovišť v 60. letech, kdy jim vrásky na čele přidělala "dočasná" přítomnost sovětských vojsk. Po konsolidaci poměrů a stažení Sovětské armády do kasáren (velení průzkumných jednotek OSNAZ bylo v Bohdanči, v našem pohraničním pásmu na zámku v Hostouni) se objevily jejich jednotky samozřejmě i poblíž hranice, i když většinou ne přímo na ní (Škarmanka), a pokud ano, tak výborně maskované (Dyleň).

Obě strany zkoušely různé metody získávání informací o potenciálním nepříteli. Jednou z metod byl i vizuální a elektronický průzkum, ke kterému se státní hranice svojí blízkostí přímo nabízela. Po prvním sestřelu tchaj-wanského špionážního letounu RB-57D v říjnu 1959 nad Čínou36) a hlavně po ruském debaklu v roce 1960 s letadlem U237) pochopily obě strany, že jejich protivník má území zabezpečeno proti vizuálnímu průzkumu přelétajícími letouny a soustředily se na získávání informací způsobem, který bychom mohli - s jistou dávkou nadsázky - definovat jako "bezkontaktní". Jeho důsledkem už nebyl střet celých armád, ale získávání informací o nepříteli jeho vlastním prozrazováním, vyzařováním elektromagnetické energie jeho vlastních prostředků. Vizuální průzkum byl později převeden na kosmické družice, letouny s radiolokátory SLAR (s bočním vyzařováním) a pozemní stanoviště podél železné opony.

Zvětšit mapu

Šíření elektromagnetického vlnění má svá specifika38), přičemž platí, že čím je vyšší používaná frekvence, tím více se vlnění podobá světlu a ke svému šíření potřebuje přímou viditelnost, což v české kotlině znamenalo pro dalekou viditelnost postavit přijímače protivníkova záření vysoko do vzduchu (AWACS39)) nebo na vysoké stožáry na hraničních kopcích (česká strana). Postupem času docházelo i ke kombinacím obou způsobů průzkumu - česká strana postavila "český AWACS" (vrtulník MI-17Z-240), osazený příslušnými přijímači), americká strana pro změnu postavila vysoko umístěné pozemní stanoviště na Hohen Bogenu41) (proti Domažlicím) a přehledový radar systému všasné výstrahy (NADGE) na Velkém Javoru (Grosser Arber42), proti Železné Rudě). Americké velení velmi rychle pochopilo, jaké možnosti nabízí letouny, létající podél hranice a sbírající všemožné údaje pomocí radiolokátorů SLAR (systém Guardrail43)) nebo kroužící elipsy okolo železné opony (letouny OV-1D44)). Neustálá snaha o zlepšení příjmových podmínek vedla ke konci studené války k monstrozním a finančně nákladným projektům - na západní straně hranice například systém LAPAS45). Zvláště tento ambiciózní projekt ukázal, kam až je stát finančně ochoten jít pro získání informací o protivníkovi.

O všech bude ještě řeč. Při snaze o srovnání způsobů průzkumu je zřejmý jednoznačný příklon západních spojenců (na rozdíl od východních armád, kde snaha byla, ale chyběla technologie) na přímé zapojení moderní výpočetní techniky - od stařičkých Zuse Z2246) až po současné stroje IBM. Nesmyslná totalitní nařízení o zákazu používání "kapitalistické" techniky v ČSLA vedla v konečném důsledku k technologickému zaostávání východního bloku - v Ramoně47) se ještě v 80. letech děrovalo na děrné pásky... co více dodat?

Začala éra elektronické války, éra létajících prostředků uvědomování a velení AWACS a budování pozemních stacionárních stanovišť na železné oponě a hlavně za ní....

Zapomenuté vojenské věže na státní hranici

Na státní hranici s bývalým západním Německem se proto dodnes vyskytuje velké množství staveb, dokladujících mnohaletou úspěšnou činnost těchto útvarů po obou stranách česko-bavorské hranice. Železná opona padla, stejně tak i hraniční pásmo a tyto budovy změnily (až na několik vyjímek) i své majitele, není proto třeba už ani utajovat jejich použití. Právě s jejich přeměnou na civilní použití, zcela měnící charakter původních staveb (např. Poledník48)), je nutno spojit - bez ideologického podbarvení - fakta o původním účelu těchto zařízení a jejich obsluze. Dějiny totiž netvoří jen ty kapitoly, které se nám zrovna líbí, je třeba znát celou historickou souvislost, včetně těch kapitol, se kterými se v současnosti někteří lidé nechtějí moc chlubit.

V předešlých kapitolách byla dostatečně objasněna nutnost vyššího postavení průzkumných stanovišť. Toto pravidlo si už mezi válkami osvojili spojaři všech armád, ke kterým měli signáloví průzkumníci velmi blízko.V době neexistence létajících průzkumných prostředků bylo jedinou možností vybudování pozemních průzkumných stanovišť. Na obou stranách hranice nebyly vybudovány vždy dobrovolně a už vůbec ne s nadšením místního obyvatelstva, nicméně na západní straně dosáhnul tlak samosprávy možnosti jakési koexistence armády a civilních občanů (např. Velký Javor42) nebo Hohen Bogen). Na české straně, na převážně vysídleném území pod vládou Pohraniční stráže, měla armáda usnadněnou činnost - kromě omezení v důsledku přísně hlídaného hraničního pásma, si nemusela dělat problémy např. se zabudováním čističek odpadních vod, složitým vykupováním pozemků a přístupem osob ke svému pozemku. Vidět je to například i při postupném rušení některých českých stanovišť. (Například na podzim 2009 pronikla do tisku zpráva, že armáda odstraní ruiny hlásky Havran, poněvadž se jí nezdařil bezúplatný převod na svazek obcí Lučina. Zajímavé však je, že armádě patří jen věž, pozemky pod ní už Lesům České republiky. I tak se za socialismu budovalo v pohraničí...).

V novodobé literatuře49), popisující toto období, se můžeme dočíst o zanícenosti československých vědců, kteří se od padesátých let pomalu propracovávali k absolutní světové špičce v oblasti techniky pasivního průzkumu. Kdo tehdy tušil, že stařičký Kopáč (PRP-1)50), provozovaný na hranici ještě z automobilních nástaveb či provizorních stožárů, bude mít během dvou desetiletí už v nově vybudovaných věžích důstojného nástupce - zařízení Ramona (KRTP-81) a později Tamara (KRTP-86, resp. 91)51)?

Stanoviště nevznikala bez problémů - někde stačilo jen zaujmout místo původní vidové hlásky PVO (Havran)52), někde se stavělo na "zelené skále" (Zvon)52), někde byly zabrány objekty civilních organizací (Klub československých turistů na Čerchově52)). Většina stanovišť měla společné i to, že v předchozích dobách byly využity turisticky, tzn. na vrcholech byly turistické chaty (Dyleň, Čerchov52)) nebo rozhledny. Dalším příbuzným znakem věží bylo to, že bez výjimky byly všechny v pohraničním pásmu, kontrolovaném Pohraniční stráží a většina z nich dokonce až za "dráty", v těsné blízkosti státní hranice. Jak se dozvíme později, tento fakt vedl několikrát k dezerci československých vojáků na západní stranu hranice. Stanoviště byla postavena většinou v nepřístupném terému, málokdy využívaném pro nelegální přechody hranic, takže speciální vojenské osádky jen vyjímečně přicházely do kontaktu s běženci.

Na jedné straně hranice tedy československá zpravodajská správa pracně zařizovala pobyt vojáků nejen v pohraničních posádkách, ale i jejich službu na stanovištích, ke kterým se bylo možné dostat pouze průchody v železné oponě. Aby nevznikla mýlka - ještě jednou opakuji - jakkoli vojáci pracovali v pohraničním pásmu pro bezpečnost republiky, nebyla důvěra k nim až taková, aby se mohli podél hranice pohybovat tak, jak by chtěli a potřebovali. Služba vojáků byla navíc "zpestřována" budováním tradic v pojetí marxistického školení, jiné tradice (např. legionářských vojsk) nebyly žádoucí, o budování hrdosti na svůj druh vojska ani nemluvě.

Mimořádně tvrdé postihy, nesmyslené utajování i tam, kde to nebylo potřeba a dohled vojenské kontrarozvědky nad jakoukoli čiností v posádce i na stanovištích znamenal, že v současnosti neexistují téměř žádné fotografické dokumenty, ke kterým by bylo možné se vracet. Připomínám jenom, že někteří vojáci prožili na hranici 20 i více let.... I to bylo důvodem, proč ze služby u těchto útvarů v devádesátých letech odešlo tolik zkušených vojáků a proč neexistuje veřejně přístupná česká obdoba německého muzea signálového průzkumu53). Že komunistické "vymývání mozků" bylo efektivní, ukazuje i to, že někteří bývalí vojáci od těchto útvarů ani po 20 letech života v tomto prostředí nejsou ochotni mluvit o stanovištích, která mnohdy už ani neexistují...

Z dnešního pohledu můžeme hodnotit negativně - kromě okolností výstavby - i konec většiny stanovišť. Zatímco na německé straně byla část vybudovaných a vzorně udržovaných stanovišť buď předána civilním organizacím (Fraunhoferův institut na Gr. Kornberg54)) nebo zbořena a následky v přírodě zahlazeny (část stanoviště Schneeberg54)), na české straně je tomu opět jinak.

Spojením dvou jevů - překotného rušení průzkumných stanovišť a porevolučné euforie v 90. letech - vznikl zárodek dnešního stavu - v horším případě opuštěná, vykrademá stanoviště podél státní hranice, která zcela jistě mají majitele, ale ten není za jejich stav hnán k zodpovědnosti (Havran52)). V lepším případě - u částečně opuštěných stanovišť - se dohaduje několik majitelů o bývalé vojenské objekty (Čerchov52)). Čestnou výjimkou na české straně je bývalé velké stanoviště Poledník52). Vzhledem k tomu, že vlastník je v CHKO Šumava pouze stát, provedl obnovu pro civilní využití a Poledník se velmi rychle stal jednou z nejvíce vyhledávaných šumavských lokalit55). Na druhé straně se naši ochranáři vyznačují tím, že po opuštění pohraničního území vojáky a PS, oni sami vytváří - pod záminkou ochrany zvířat a rostlin - problémy se vstupem, daleko větší, než za dob Pohraniční stráže. Někdy bych je opravdu rád vyhnal podívat se na bavorskou stranu, jejímž jménem se neustále zaklínají, aby viděli, co je tzv. udržitelný rozvoj. Kdo viděl "měsíční krajinu s kůrovcem" okolo pramenů Vltavy, ví o čem mluvím.

Rozhlédni se, člověče Ve velmi populárním televizním seriálu o nových i starších rozhlednách České republiky, konkrétně v 8. dílu, věnovaném Šumavě (!), je popsána a zobrazena stará věž na Čerchově, v době natáčení ještě nepřístupná a Poledník, čerstvě (1998) jubilující po přestavbě, uvítal stotisícího návštěvníka. Po dlouholetých bojích s představiteli armády získal v roce 1999 Klub českých turistů Kurzovu věž zpět do svých rukou a okamžitě se pustil do její opravy. Peněžními dary na ni přispěli lidé z celé republiky. Rozhledna byla zpřístupněna od léta 2000. Zmíněna je dokonce i možnost ojediněného přístupu na Dyleň52), která se - bohužel - už mezitím také opět změnila na nepřístupnou kótu.

Pod starou věží na Čerchově zpívá režisér Bedřich Ludvík ústřední píseň cyklu "Rozhlédni se, člověče...56)

Pane režisére, vaší práce si obrovsky vážím, takže mě mrzí, že nevíte, že Čerchov leží v Českém lese a ne na Šumavě...:-)

Vojenský život za železnou oponou

Malý synek stojí s tatínkem na hranicích a chlapeček se ptá:
"A kdo žije za tím plotem, tati?,"
"My synku, my....,“povzdechne si otec.
(Smutný vtip, kolující za socialismu celou republikou).

Kromě jiných opatření bylo jedním z prvních kroků přítomnosti útvarů ZU (zvláštního určení) československé armády v jižních a západních Čechách zřizování stanovišť na čáře dotyku - státní hranici.

Velkým problémem (i do budoucna) zůstávala nutnost součinnosti armádních skupin s další bezpečnostní složkou - Pohraniční stráží. Nově vybudovaná železná opona byla od počátku 50. let natažena po celé délce hranice proti Spolkové republice Německo a Rakousku. Její zřízení bylo sice zdůvodněno nutností ochrany státní hranice proti vnějšímu nepříteli, ale veškerá opatření (kromě ochrany a zabezpečení) byla vždy pouze z té vnitřní strany.

Sluší se ale připomenout, že v 50. letech se ještě vojákům, odveleným na státní hranici věřilo, proto se pohybovali - bez větších problémů - v prostoru podél hranice samostatně. V pozdější době - zvláště v normalizačním období po roce 1969 - byl režim pohybu v okolí hranice velmi omezen. Více do vnitrozemí se většinou nestěhovala jen železná opona, ale i ti, kteří ji hlídali....

Její vzdálenost od státní hranice byla variabilní, řídila se vždy možností zásahu pohraniční roty proti narušiteli plotu tak, aby po jejím překonání nestihnul dosáhnout státní hranice. V průběhu času se proto její vzdálenost od státní hranice měnila, většinou tak, že se posouvala dále do vnitrozemí. (I to je - mimochodem - důkaz o tom, že plot nesloužil pro zabezpečení proti vnějším narušitelům, ale výhradně a pouze proti útěkům zevnitř...).

Protože náš stát má hranice v té podobě jaké má, tzn. že velká část z nich prochází vrcholky pohraničních hor, pro dosažitelnost rádiového signálu naprosto nezbytným předpokladem byla rádiová viditelnost, tj. převýšení vrcholu na naší straně proti straně souseda. Vzhledem k možnosti příjmu rádiových signálů velmi vysokých kmitočtů se v podstatě jednalo o viditelnost optickou.

Protože hranici tvoří naše pohraniční hory, je - zvláště v oblasti Českého lesa a Šumavy - většina z nově budovaných postavení řešena v oblasti pohraničního pásma, bděle střeženého jinou ozbrojenou složkou, Pohraniční stráží.

Popišme si podrobněji období, kdy se vojáci útvarů ZU na hraniční stanoviště dostávali. V kapitole, popisující vznik vojenských stanovišť na státní hranici, je uvedeno období konce šedesátých let, v souvislosti se zaváděním stacionárních průzkumných stanovišť, vybavených rádiovými a radiotechnickými pátrači.57) Od 1.1.1966 již nebyly drátěné zátarasy napojeny na elektrický proud o vysokém napětí a ještě předtím na jaře 1964 byla snížena hloubka pohraničního území. 58)

Ač z pohledu roku 1970 představuje první polovina 60. let co do úspěšnosti zásahů takřka ideální stav, je nicméně při hledání východiska, jakými prostředky tzv. zpevnit střežení státní hranice, vojenská rada velitelství PS natolik realistická, že nevolá po znovuzavedení širšího pohraničního pásma nebo po znovupřipojení střední stěny třístěnného drátěného zátarasu na proud o vysokém napětí. Rovněž tak nediskutuje variantu s použitím minových polí na státní hranici.

Zvažují se proto možnosti signálních stěn (v té době typ U-60), u nichž vyvstávají dva okruhy problémů - při nedostatku sil se omezuje údržba signální stěny, což má za následek častou poruchovost a tudíž nespolehlivost těchto zařízení. Druhým problémem je samo vedení signálních stěn po trasách dosavadních drátěných, dříve elektrifikovaných, zátarasů. Tyto zátarasy byly postaveny relativně blízko státní hranici, což má pro ochránce hranic jednu velkou “nevýhodu”: zatímco dřívější elektrifikovaný drátěný zátaras uprchlíka tzv. zadržel (tj. zabil), nová signální stěna pouze podává zprávu na pohraniční rotu o snaze "narušitele“ ji zdolat a protože je stěna blízko státní hranice, nejsou pohraničníci s to uprchlíka (“narušitele”) dostihnout.59)

Byl to především tlak nového politického vedení po dubnu 1969 na minimalizaci počtu nedovolených opuštění republiky, který podnítil diskusi o změně dosavadního stavu střežení státních hranic. 1. ledna 1972 byla převedena Pohraniční stráž od Ministerstva národní obrany k Federálnímu ministerstvu vnitra.

Zavedený a tvrdě uplatňovaný sovětský systém nedůvěry a kontroly jedné složky druhou tak vyžadoval i pro vojáky tzv. propustky do hraničního pásma a ponižující prohlídky a doklady totožnosti při vjezdu do něj.

Systém propustek do hraničního pásma

Od 70. let - po normalizačních změnách a přechodu PS zpět pod ministerstvo vnitra - už nestačila ani propustka do pásma, bylo potřeba se ještě navíc i 24 hodin dopředu ohlásit, kam chcete jít, za jakým účelem a kdy se hodláte vrátit

Toto opatření se netýkalo se vojáků, kteří jezdili za dráty podle speciálního grafikonu služeb, nicméně propustku do pásma museli mít také.

Zajímavé ovšem bylo, že 24 hodin dopředu se museli hlásit důstojníci z útvarů, které nebyly dislokovány přímo u státní hranice a jeli tam obvykle jen na kontrolu. Výhodou vzdálenějších pohraničních stanovišť tedy byla relativně klidnější služba, i když nástěnky s politicky nezávadným obsahem se kontrolovaly i tady60). (Konkrétní příklad - důstojníci ze Zbiroha, přijíždějící na kontroly pohraničních praporů, museli být nahlášeni 24 hodin předem, že chtějí vyjet na kopce, jinak měli smůlu a zůstali pouze v posádce).

Ještě horší systém čekal vojáky, pracující na stanovištích přímo na státní hranici v prostoru Českého lesa a Šumavy, tzv. za dráty, tedy až za vlastní železnou oponou, několik desítek metrů od státní hranice.

Nutnost vjezdu na stanoviště v určeném čase a na určeném místě, stejně šikanující procedura byla občas velkým náporem na nervy.

Při každé cestě nahoru musela celá osádka auta vystoupit u vjezdu přes železnou oponu, velitel vozu předal službukonajícímu pohraničníkovi celou sadu propustek a následovala kontrola po jednotlivcích. Teprve potom byla celá osádka vpuštěna za plot a ohlášena službě na PS rotě. Ten potom kontroloval, aby vozidlo s vojáky nebylo na cestě od plotu ke stanovišti "zbytečně" dlouho.

Jakkoli byli vojáci z povolání většinou důstojníci s hodností vyšší, než jejich protějšek - služba PS, obvykle voják základní služby, nedoporučovalo se žertování na jeho účet ani zapomenutí propustky v kasárnách - pár vtipálků šlo následně do posádky pěšky.

Na každé stanoviště se obvykle dalo dostat minimálně ze dvou stran, různými vraty. Platilo striktní pravidlo, že do služby se najíždělo vždy pouze předem domluvenou cestou, která se ovšem - po předchozí domluvě - dala změnit. (Například na Čerchov se jezdilo po nové betonce výhradně v létě a to ještě ne vždy, v zimě výhradně okolo PS roty pod Malinovou horou, na Zvon jsme většinou najížděli z Bělé nad Radbuzou přes Waldorf, ale zpátky z oprav na Zvonu jsem se často vracel druhou stranou přes Rybník. PS však časem vybudovala na těchto cestách závory a na noc je zamykala).

O nedůvěře v chování vojáků svědčí i způsob ukládání propustky. Tu neměli vojáci u sebe, ale byla uložena podle zvláštního seznamu v kasárnách, dole v posádce. V určeném čase (většinou krátkou dobu před odjezdem tzv. linky, tj. štábního auta, jezdícího podle grafikonu na stanoviště) připravil dozorčí útvaru propustky lidí do služby a předal je veliteli kolony, budoucímu dozorčímu stanoviště, jehož úkolem bylo zkontrolovat seznam lidí podle denního rozkazu velitele útvaru. Předcházelo se tak situacím, kdy by u plotu bylo zjištěno, že někdo nemá propustku sebou. Tato kontrola se vykonávala i při cestě na stanoviště, které nebylo až za dráty. V tomto případě se kontrola obvykle prováděla poblíž stanoviště roty PS, např. při cestě na stanoviště Zvon byla zastávka u signálky v místě odbočky na rotu Václav.

Pokud jezdili vojáci na stanoviště samostatně, bylo to vždy cestou telefonického dohovoru s dozorčí službou roty PS. Ta následně časově určovala synchronní příchod hlídky k průchodům ve stěně. Tak se zabezpečoval například příjezd a odjezd techniků z posádky při poruše některé techniky. Například na stanoviště Čerchov existovaly dvě cesty. První, kratší po strmě stoupající betonce "Stadionce“, nově upravené v 80. letech. Po ní se jezdilo výhradně v létě, v zimě byla nesjízdná. Druhá, méně strmá, ale o to delší, měla bránu asi o 500 metrů dále a objížděla nejen Malinovou horu, ale i rotu PS pod Čerchovem. V mimopracovní době - zvláště v noci - byla zavřena nejen brána přes oponu, ale i spojovací cesta kolem ní pancéřovou závorou s kontrolními stanovišti PS.

Každé vojenské stanoviště na státní hranici mělo přidělenou posádku, odkud vyjížděli vojáci základní služby i z povolání do služby na stanovišti.(Klenčí pod Čechovem pro Čerchov a Zvon, Poběžovice pro Zvon, Tachov pro Havran, Mariánské Lázně pro Dyleň)

Protože poměrně tvrdé normy na opravy a bojeschopnost techniky musely být splněny, nebyl problém se dostat za železnou oponu v podstatě kdykoli. Například pro většinu techniky byl v 80. letech stanoven čas zahájení opravy Č+120 minut, čili 2 hodiny od okamžiku nahlášení neprovozuschopnosti techniky. Z dnešního pohledu naprostá šílenost, protože při započtení času cesty spojky z kasáren do místa bydliště a potom na stanoviště to znamenalo, že technik nemohl vytáhnout paty z domova.

K udělení propustky do pásma byl potřeba pádný důvod, nebyl na ni právní nárok a při sebemenším podezření na cokoli jiného, byla vojákům stálá propustka odebírána útvarovým příslušníkem vojenské kontrarozvědky (VKR) do tzv. "čistírny“ (=podmíněné odebrání propustky do vyřešení situace či problému).

Dneska to zní jako legrace, ale k odebrání propustky stačilo mít co do činění s jakýmkoli soudem, stačil i soud rozvodový - šup a propustka šla do "čistírny“, což se vlastně rovnalo zákazu výkonu povolání. (Některé funkce se v posádce prostě vykonávat nedaly). Stejně tak všichni vojáci u pohraničních útvarů měli zakázán jakýkoli kontakt s občany protějšího státu. Ve všemožných osobních písemných materiálech se dokola "papouškovala" věta o tom, že "jmenovaný nemá žádné nepovolené a neohlášené kontakty s kapitalistickou cizinou". Všichni vojáci byli předem a potom i průběžně kontrolováni orgánem vojenské kontrarozvědky, za účelem zjištění všech možných příčin, které by mohly vést k dezerci vojáka na druhou stranu hranice. Je tedy jasné, že bývalý velitel roty, jehož sestra si vzala západního Němce, neměl šanci aktivní službu na hranici dokončit....

Nebylo to tedy tak, jak píší některé - současné době poplatné weby - realita je taková, na hranici nesloužili jenom příslušníci KSČ a k odebrání propustky do hraničního pásma stačilo podezření VKR, že by voják (občanský zaměstnanec) mohl dezertovat i z jiných důvodů, než politických. (Potvrzují to i protokoly uprchlých vojáků u bavorské pohraniční policie).

Z pohledu z bavorské strany vypadala hranice jako otevřená a klidná, protože drátěné zátarasy byly až několik kilometrů ve vnitrozemí. Bavorská pohraniční policie zaznamenala ve výroční zprávě z roku 1980 následující poznatky z pozorování hranice:

"Důkladně, ale ve srovnání s hranicí s NDR relativně "humánně“ zabezpečená hranice připadá neinformovanému pozorovateli jako otevřená hranice, protože československá Pohraniční stráž přesunula hraniční zátarasy z bezprostřední blízkosti hranice do vnitrozemí.“

Ve výroční zpravě z roku 1976 se píše:

"Ale i tady existuje železná opona, československé hraniční zátarasy byly pouze většinou přesunuty od hranice dále do vnitrozemí a unikly tak pohledu návštěvníka hranice. Krajina díky tomu působí poklidným dojmem.“

Proto také museli být němečtí turisté upozorňováni na to, kde začíná československé území. Bavorská pohraniční policie je informovala prostřednictvím cedulí a informačních letáků61).

Závěrem...

V průběhu studené války byla občanům států po obou stranách železné opony vnucena reálnou politickou situací nestandardní schémata jednání a chování - byli postaveni proti sobě, aniž - většina z nich - vůbec tušila, proč. Složitá politická situace plodila ještě složitější vojenskou, na obou stranách doprovázené ideologickým "vymýváním mozků" o nepříteli na druhé straně hranice. Nutno podotknout, že na východní straně větší, než na západní, i když někteří bývalí vojáci zpoza oceánu nám dodnes neumí přijít na jméno....

Pozitivní na obyčejných vojácích obou - dříve znepřátelených - stran je však to, že se dneska dokáží - navzdory své rozdílné vojenské minulosti - navzájem ctít a scházet. Jejich připravenost na obou stranách železné opony přispěla k nemožnosti vzniku neočekávaného válečného konfliktu.

Není jistě náhodou, že mnoho vojáků z železné opony se na ni alespoň o dovolené vrací a navštěvuje místa služby "protivníků62)" nebo pořádají setkání přímo na svých bývalých stanovištích. Američtí a němečtí vojáci se schází jednou za čas na pravidelných "reunion62)" party, čeští vojáci zase v Klenčí pod Čerchovem či Zbirohu. Napsali mi i bývalí vojáci z Poledníku, kteří si po mnoha letech na jaře 2009 dali sraz přímo na vrcholu, nebo vojáci z 60. let téhož roku o prázdninách ve Valticích. (Pokud budete mít nějaký takový sraz, pošlete mi informace nebo fotografie, rád je zveřejním). Vzhledem k 50. výročí založení zbirožského útvaru, lze i v roce 2010 očekávat menší či větší oslavu.

I hodně užitečných informací je již oficálně odtajněno, takže v současnosti lze na celkem slušné úrovni porovnávat výkon vojenských útvarů zvláštního určení po obou stranách hranice a jejich logistické zabezpečení. I k tomuto účelu jsem stvořil tento projekt.

Navíc má sloužit k tomu, aby si i náhodně přišedší čtenář uvědomil, že na hranici nesloužili jenom tupí grázlové s prsty na spoušti, jak je v současnosti určitou částí veřejnosti prezentováno.... Při tom všem však nezapomínejme, že minulost není černobílá, netvoří ji jenom ti dobří nebo jenom ti špatní, ale interakce jejich činnností. Pokud se budeme snažit vidět historii armády a jejich zpravodajských složek pouze jedním - často ideologicky zaměřeným - pohledem, nikdy se pravdu nedozvíme. Nechejme proto na čtenáři, aby si sám utvořil úsudek na základě toho, co si sám přečte a porovná pravdivost s informacemi z jiných zdrojů, popř. s činností útvarů, které tyto úkoly dnes plní pro Českou republiku (nebo NATO) v současnosti.

Na závěr bych také rád upozornil na to, že web vznikal v průběhu několika let (cca 2002 - 2009), takže na zveřejněných odkazech se často setkáte s tím, že názory tzv. vrcholových politiků na zpravodajské služby a jejich - často kontroverzní postupy - se mění jako korouhvičky podle počasí. Nedejte se tím zmást. Světová situace se po pádu komunistické říše velmi změnila a politici dnes sklízejí ovoce dřívějšího přezíravého - či dokonce veřejně globálně odsuzujícího - pohledu na zpravodajce jako na služby, omezující naše soukromí. Stále však platí ono známé pravidlo - "stát, který si neumí zabezpečit své území, si ho nezaslouží". (V řeči našich bývalých protivníků - "better safe than sorry" - ).

Zaindexování webu a odkazy na něj

Get Adobe Acrobat Reader Soubory na tomto webu jsou tvořeny kombinací HTML a PDF. Pro čtení těch druhých budete potřebovat volně šířený prohlížeč Adobe Acrobat Reader. Pokud ho nemáte nainstalovaný, PDF soubory na webu se vám v prohlížeči nezobrazí a je vám nabídnuto pouze jejich stažení na počítač. Pokud tedy Adobe Acrobat Reader nemáte dosud nainstalovaný, stáhněte si ho nejlépe v české verzi, na stránkách českého dealera, u firmy Amsoft. (Nainstalujte si minimálně verzi 7, v říjnu 2009 je už dostupná i verze číslo 9.2 - zde si můžete stáhnout verzi pro WinXP, verzi pro Win7). UPOZORŇUJI, že téměř všechny PDF soubory jsou zakódovány a uloženy tak, aby mohly být použity POUZE pro čtení. úpravy souborů, resp. jejich tisk je ZAKÁZAN.

Děkuji všem, kdo na můj web odkazují na svých stránkách. Jejich seznam zde časem zveřejním nebo se na ně můžete podívat pomocí Jyxa nebo Googlu (Pozor - JYXO neumí prohlížet PDF soubory, proto používejte spíše vyhledávač Google v záhlaví této stránky!).

Tento článek je nedílnou součástí webu http://www.iron-curtain.info a snaží se navázat na evropské aktivity, související se setkáváním dřívějších nepřátel na státní hranici (iron curtain foundation) nebo budováním světového muzea železné opony (ironcurtain world museum).

úkolem webu je shromáždit vzpomínky, nikoli hodnotit konkrétní lidi. (Na to je na internetu i v různých nakladatelstvích "znalců" dost...).

V žádném případě zde není oslavována železná opona jako taková, reakce se týkají pouze vysvětlení určitých mystifikací či přímo lží, objevující se v posledních letech s možností obchodního využití cest okolo bývalé hranice socialismu a budováním nové, tentokrát zelené, opony mezi ČR a Bavorskem, opět znepřístupněné lidem a postupně žrané kůrovcem. (Další odkaz tady).

Všechny zde zveřejněné informace pochází z veřejně přístupných zdrojů, jména některých přispěvatelů jsou však změněna.

Vzhledem k většímu množství vložených fotografií jsou odkazované soubory poměrně velké (0.2 - 1.5 MB) a měli byste proto disponovat rychlejší linkou (alespoň 256 kb/s).

Nahoru